Těším se, až barvy vypustím do terénu

Rozhovor Petra Volfa s malířem Michalem Rittsteinem

Umělci mívají ke sportu jaksi odtažitý vztah, často dávají najevo, že je to pošetilá činnost, kterou rádi přenechávají jiným. Jakou máte v tomto ohledu zkušenost? Nepovažovali vás - člověka, který závodně plaval a má pořád ke sportu blízko kolegové, tak trochu za podivína?

V sedmdesátých letech minulého století hipíci moc neplavali, natož umělci. A plavat za Akademii výtvarných umění?, to už byl úplný nesmysl. Ale my přesto plavali vysokoškolskou ligu. Plavat není „cool“ mezi umělci ani dneska. Asi to tak zůstane navždy.

Je to póza?

Spíš bych to pokládal za obranný reflex bohémů,rádi pozdě vstávají a svými odmítavými postoji svoji lenost ospravedlňují.Sportu se tak trochu bojí. Ostatně,když nezvládnete alespoň jeden sport na slušné pohybové úrovní, nebude se vám do něj chtít. Proto jsem chtěl, aby moji synové zvládli nějaký sport tak, aby z něj mohli mít radost. Nezvládnutý sport je trápení, překonat to, vyžaduje určité sebezapření… Ale ze začátku nejde nic, s malováním je to stejné. Až po deseti letech kreslení jsem měl pocit, že to k něčemu začíná vypadat a nemusím hned všechno, co jsem nakreslil, rovnou vyhodit.

Co jste se díky sportu naučil?

Obecně platí, že člověka sport dobře prověří, ukáže se jestli jenom planě kecá, nebo je schopen pro věc opravdu něco udělat. Tím, že jsem nějaký čas dvoufázově trénoval plavání, mohl jsem k něčemu dojít. Poznal jsem, že když ráno nevstanu na trénink a vykašlu se na něj, na závodech budu trapný.Něco za něco.

Jak jste se dostal k plavání?

Otec přivedl do vinohradské sokolovny, kde byl plavecký oddíl ČKD, a tam mě naučili plavat. Pak jsem plavával dlouhé roky v AXE, ve Slavii. Byly to tvrdé podmínky, s dneškem nesrovnatelné, kdybychom měli sedmadvacetistupňovou vodu, asi bychom se uvařili. Staré bazény měly často dobrý jenom jeden kotel, když jsme šli ráno do vody v půl šesté, voda byla opravdu osvěžující, a to jsme byly děti a po tréninku jsme i v zimě musely otevřenou tramvají do školy. Následovalo plavání za Slavii Vysoké školy, kde plavalo pár borců ucházejících se o mistra republiky. Bazénů bylo málo, nebylo místo pro každého, kluby musely vykazovat výsledky. Buďto dvakrát denně trénink – nebo nic. Docela slušná paralela s výtvarným uměním. Jakmile jsem začal studovat výtvarnou školu, už to dost dobře nešlo, protože plavání je časově náročné, plavou se objemy, velké dávky, které se nedají obejít. Místo toho jsem raději maloval. Ale plavu dodnes, hlavně v bazénu Ymca, myslím, že jsem člověk, který tam plavé nejdéle, určitě padesát let.

Není to divné strávit tolik času ve vodě a sledovat kachličky na dně bazénu?

Ono to tak nebývá. Nedíváte se přitom na kachličky, koukáte se do sebe. Přímo do sebe. Není to utopený čas. Ve vodě jsem vymyslel spoustu obrazů. V létě chodím plavat každý den, ve vodě mě napadne hodně věcí, kolikrát jsem si už říkal, že bych měl mít nějaký blok na břehu, abych si je mohl načrtnout, protože potom jsem nervózní, že to zapomenu a připravím se o nějaký dobrý obraz. Kolikrát běžím z vody na koupališti ve Kdyni, to je kousek od naší chalupy v Brnířově, do kiosku a volám na prodavače, aby mi půjčil účtenku a tužku. To se mi stává poměrně často.

Co je na vodě tak přitažlivého?

Voda,jako každý živel má obrovskou energii.A energii tu já rád.. Chodíval jsem kreslit do Podolí pod bazén k oknům, jenom já a šmíráci, i když si uvědomuju, že jsem také ve své podstatě šmírák, protože celý život pozoruju lidi. V sedmdesátých letech, když jsem byl na začátku, tak jsem namaloval spoustu obrazů s námětem bazénů a plavců. V bazénu se neodehrává jenom sport, začíná v něm fungovat tělo, přes které vnímám většinu věcí v životě. Pro mě čas, který jsem ve vodě strávil, nebyl nikdy ztracený. Naopak, byl to nejlépe využitý čas, kde si na své přišlo tělo, duše i oko.

Plavání má sportovní charakter, kdežto koupání je spíše odpočinková, relaxační aktivita, ale přesto se v přehledech umění se sportovní tématikou objevuje. Není to pomýlené?

Koupání je koupání. Ne sport. Mnoho lidí si mylně myslí, že když si povídá hodinu v bazénu mírně šlapajíce vodu,že dělají něco pro své tělo. Asi jo, ale sport to není. Mám rád, když musím vynaložit velkou energii, dát činnosti aktivní smysl.Plavu delší úseky, pro mě je optimální plus mínus dva tisíce metrů. Mívá to zajímavý průběh. Napřed se mi nechce, potom najednou zjistím, že se můžu plavat rychleji, aniž bych pociťoval únavu, pak zase musím zvolnit, ale vnímám, jak se mi tělem rozlévají endorfiny, hormony blaženosti.

Ale chce to umět dobře plavat, aby se člověk nemusel hned chytat břehu, protože už nemůže s dechem. Ono to není jednoduché plavat v tempu, kdy se pálí kalorie a zvyšuje fyzická kondice…

Po nějakém čase, když si něco kvalitně osvojíme,nám to přináší potěšení. Ale tak je to se vším, co děláme, do čeho se pustíme. Stejně činí člověku dobře, když se pustí do kreslení a nepřipadá si trapně, stejně jako truhláři, když hladce zavře dveře nově vyrobené skříně.

Jaký plavecký styl máte nejraději?

Závodně jsem plavával prsa, ale zvládnu i ostatní styly. Plavec by měl umět všechny. Prsa umím nejlépe, kromě motýlka různě střídám styly, prsa, kraul, znak - motýlka plavu jenom tehdy, když jsem v bazénu sám. Když plavu znak, přemýšlím o obloze, protože rád plavu venku, pod širým nebem, od května do podzimu, s venkovním plaváním končím v říjnu. Chodím za každého počasí, i v dešti, lijáku, větru, který stráží na hladinu listy stromů. Venku se potkávám s živlem, je to jiné než v krytém bazénu. Nebo mám rád plavat přes nějakou velkou plochu, jako je třeba přehrada v Hostivaři, nedaleko které bydlím.

Jak se cítíte, když vynecháte několik dnů plavání, protože musíte například instalovat výstavu nebo odjet na cestu do zahraničí?

Popravdě, cítím se hrozně. Mám špatnou náladu, jako bych ztratil šťávu, jsem unavený, jsou to klasické abstinenční příznaky. Ve vodě všechno odhodím a užívám si radosti z pohybu. Jinak ještě jezdím na kole, ze Záběhlic, kde bydlím do ateliéru ve Vysočanech. Trvá to vždycky hodinu, v klidu, protože můžu jet po cyklistické stezce. Občas spadnu, když je mráz a na cestě zmrznou kaluže, tak se padá snadno, ale beru to tak, že to ke kolu patří. Cestou potkávám bažanty, různou zvěř, takže si ani nepřipadám, že jsem ve městě.

Na čem teď pracujete?

Právě maluju obraz pro olympijský výbor do Londýna, koncipuju ho jako stěnu pětkrát deset metrů velikou, takže to bude velmi rozsáhlá malba. Zamlouvá se mi, že se Český olympijský výbor nechce prezentovat jenom prostřednictvím sportu, ale také kultury. Je to moderní, osvícený přístup. Uvidíme, jak obrazy dopadnou, mám to různě rozvržené a nejvíce mě baví malovat sporty, ke které jsou mi blízké. Sleduji toho spoustu, protože mě sport zajímá. Velice jsem si oblíbil plavání, atletiku, veslování, kde je člověk sám za sebe. Nevyhledávám příliš kolektivní sporty, ale mám rád i konfrontační sporty jako box.

Co vás na boxu přitahuje?

Především je velice fotogenický, z toho úhlu pohledu jeden z nejkrásnějších, boxeři se nádherně pohybují, a zároveň je to vlastně pořád ještě částečně animální střet. Morálně volní vlastnosti se v něm hodně promítají. Na box se rád vždycky podívám. Ale samozřejmě jsem se jako každý chlap někdy porval, takže mě to zajímá i z praktického hlediska.

Který sport se nejobtížněji maluje?

Myslím, že žádný, protože se dají malovat různě v obrovské škále výrazů, dobře se dá použít zejména zkratky. Hlavně mě vždycky zajímal pohyb. K malování sportu jsem se dostal jednoduše, protože jsem si už od šestnácti vystřihoval fotografie sportovců z časopisů. Dalo se z nich hodně odpozorovat. Celé rozpohybované barokní umění se objevuje na sportovních fotkách, úžasné jsou fotografie tenistů nebo fotbalových brankářů, to jsou neuvěřitelné postoje, jejich rovnováha je těžko pochopitelná. Nebo vypjaté emoce, které se jim odráží z tváří, jsou inspirativní, vypovídají o člověku nesmírně mnoho, stejně jako okamžiky vrcholného soustředění, chvíle vítězné euforie nebo smutek, který se dostaví po prohře.

Míváte ještě pochybnosti o své tvorbě?

Pochyby mám. Jsou pořád větší a větší, a protože dělám denně, jsou prakticky neustálé, protože obraz je vždycky nějakým kompromisem mezi představou, kterou mám v hlavě, a tím, co se objeví na plátně. Proto jsou v ateliéru všechny otočené ke zdi, abych se na ně nemusel dívat. Ze začátku je nemám moc rád. Až později jsem schopen, když je kupříkladu vidím pověšené na výstavě v galerii, je vzít na milost. Jinak musím říct, že každý obraz končím prohrou. Mírnou prohrou. Kdybych to uhrál na remízu, budu spokojený.

Myslíte to vážně? Vaše obrazy působí velmi sebevědomě, jsou to dokonale dotažené kompozice, kde není takříkajíc hluchého místa.

Jsem naprosto upřímný, není to póza. S žádným nejsem spokojený a zároveň si uvědomuju, že moje obrazy nejsou pro všechny a někomu můžou připadat nesnesitelné. Nepatřím k umělcům, kterým je jedno, jak jej vnímají diváci, jsem rád, když umění komunikuje. Neznamená to, ale, že bych chtěl slevovat ze svých hodnot jenom proto, aby byly přijatelné pro širší spektrum.

Jsem přesvědčený, že z malířů, kteří ztvárňují určitý děj, jste ojedinělý - a také osamocený.

Souhlasím. Někteří kritici si ale myslí, že na mých obrazech se toho děje příliš mnoho a také je na nich naznačená příliš razantní pointa. Jenže mě by to jinak nebavilo. Každý jsme nějak ustrojeným, každého baví něco jiného. Na druhou stranu je jasné, že figurální malba není pro každého, protože namalovat postavu není jednoduché. Zajímá mě komunikace prostřednictvím výtvarné formy.

Jak poznáte kvalitní obraz?

Jednoduše. Když takový obraz uvidím, musí ve mně vyvolat okamžitě pocit, že bych to neuměl namalovat. To mě na něm přitahuje, stejně jako zjištění, že jsem nic takového nikdy neviděl a takový zážitek nemůžu prožít nikde jinde než právě s obrazem, před kterým zrovna stojím. To jsou pro mě dvě zásadní věci – přičemž je mi jedno, jestli dílo zobrazuje plochu nebo figuru - a když se s nimi nesetkám, tak mě ta práce prostě zajímá méně.Obejdu se bez ní. Cítím--li podvědomě,že viděné mohu najít v přesvědčivější podobě kdekoliv jinde, už do galerie nemusím. Když jdu po velkém mezinárodním bienále, stejně se zastavím jen tam, kde tuším, že bych mohl očekávaný zážitek mít. Pořád ho toužím vidět, spatřit, najít. Pravděpodobně to ale má každý jinak, někdo si pořád ještě myslí, že když se experimentuje, tak už samotné experimentování je kvalita, o níž v umění jde. To je ale omyl. Proti konceptuálnímu umění ale vůbec nic nemám – pouze ve chvílích, kdy je teoretiky výrazně upřednostňováno na úkor malíře, tak mě to rozčiluje.

Zažíváte při malování podobné pocity, které by byly srovnatelné se stavy během sportování?

Je to podobné, při malování také mívám euforické stavy, navíc ztvárňování velkých formátů je vysloveně fyzická záležitost. Během jednoho dne udělám možná tisíc dřepů, protože se musím sehnout k plátnu, které mám položené na podlaze. Na druhý den je mi divné, že mě při chůzi do schodů bolí nohy, až později mi to dojde, co jsem včera prováděl. Maloval. V mém případě je malba hodně fyzická činnost, přirovnal bych ho nejvíce k tanci. Ale i když malíř sedí, stejně se musí vždycky dostat do hladiny alfa, kdy ruka s hlavou vytvoří krátké spojení, aby pak štětec běhal po plátně skoro neuvědoměle. Stejné je to ve sportu. Když běžíš krajinou, v určitých fázích se ti zdá, že běžíš takzvaně zadarmo a naplno si to užíváš. Má to tolik paralel, že si to člověk ani nedokáže představit. Když nebudu v kvalitní fyzické formě, nebudu moci malovat velké obrazy, které vyžadují plné nasazení. Abych viděl třímetrový obraz z odstupu, nachodím na chalupě kilometry, protože musím jít až k potoku, přes sousedův plot, jinak bych ho celý nepřehlédl. Kdyby se to po dokončení každého obrazu sečetlo, byla by to zajímavá čísla.

V Praze máte ateliér v devátém poschodí. Chodíte nahoru v rámci udržování kondice pěšky?

Nic jiného mi nezbývá, ale nejde ani tak o udržování kondice jako o nutnost. Některé obrazy se totiž do výtahu nevejdou, takže mi nic jiného ani nezbude. Rekord mám třicet šest výstupů s obrazem v ruce. Když mám výstavu, všechny obrazy si musím nosit sám, žádná instituce to za mě neudělá. Když se ohlédnu nazpět, tak se mi zdá, že pořád něco nosím.

Váš sportovní naturel je v uměleckých kruzích známý. Předáváte jej také studentům, kteří k vám přicházejí na Akademii výtvarných umění?

Do ničeho je nenutím, spousta kluků, kteří ke mně do ateliéru nastoupí, už nějaký sport předtím dělali, takže si jdou bez problémů se mnou zaplavat. Je to způsob komunikace – jiný než jaký bývá v ateliéru. Mám rád především výrazné typy, osobnosti, sportování není podmínkou. Mimochodem, znám dost lidí, kteří začali sportovat z pudu sebezáchovy. Když jsme během studií chodívali plavat, spousta hudebníků zjistila, že jim půjde hraní na housle lépe, když se na chvíli natáhnou do vody a uvolní si ztuhlé svaly.

Učíte rád?

Pořád mě to baví. Kontakt s mladými malíři je většinou podnětný, protože mi nedovolí ustrnout a spadnout do myšlenkové rutiny. Nemusím se soustředit jenom na svoji tvorbu, hledám odpovědi na umělecké otázky u jiných. Svoji roli, proč rád učím, sehrává fakt, že mám výborného asistenta, Romana Frantu, který shodou okolností hraje na bicí a pěstuje na výborné úrovni tenis.

Co vás na malování nejvíc přitahuje?

Snění. To, že si můžu snít. Hodně mě také baví práce s barvou, která je jako nějaký živý organismus a jako taková mi nabízí určité dobrodružství. Bez toho bych se neobešel. Nakoupím si kyblíky barev a pak se jejich obsah nanáší na plátno, kde se z nich stává obraz. Těším se, až barvy vypustím do terénu. Celý život mám radost z toho, že se můžu těšit, že uvidím něco, co chci. Někdo se seberealizuje tím, že si postaví dům nebo si koupí auto, kdežto mě stačí, když si namaluju obraz. To je přece velmi praktické. Rozhodně čas strávený při malování pokládám za nejlépe vynaložený. Nemám nic lepšího, jak s časem zacházet. Kdysi jsem docel rád cestoval, jezdil do zahraničí, líbilo se mi to, jenže v posledních letech nerad kamkoliv odjíždím, protože to znamená, že bych nemohl malovat. Můžu si sice kreslit, skicovat, ale vím, že nebudu moci ve dnech, kdy jsem na cestách, roztírat barvu. Je to dilema.

Kde berete inspiraci?

Všude. Neustále. I teď, jak spolu sedíme a povídáme si, mě to inspiruje. Nevycházím jenom z mezilidských vztahů, k obrazu mě může přivést četba novinového článku, sledování televize, krajiny, všechno se různě překrývá, něco zaslechnu, ucítím, a to se propojuje do různých výjevů. Včera jsem třeba asi čtyři hodiny skicoval akvarelem, byla neděle, a krásně mě to zklidnilo.

Vždycky jste mi připadal, že příliš nepochybujete o smyslu svého počínání a přesně víte, co chcete – na rozdíl od spousty rozervaných umělců, kteří nevědí, kudy kam. Prostě malujete.

Ale nevím, co mě k tomu vlastně vede. Je to iracionální činnost. Moje osobnost je tak ustrojená, že musím malovat. Vidím to u studentů, kteří se hlásí ke mně do ateliéru. Je to docela dilema, protože musím hledat především lidi, u nichž je jasné, že budou malovat, protože musí, ale těch je málo, jsou vzácní. Ale zároveň musí sledovat, jestli jsou schopni si na malování vytvořit životní prostor.

Co to všechno obnáší „vytvořit si životní prostor na malování“?

To znamená opatřit si ateliér, zvládnout financování materiálu, a především mít na to čas, nenechat se rozptylovat. Jsou lidi, kteří byli nadaní, ale nebyli schopni si zajistit takové podmínky existence, aby mohli svobodně pracovat. Talent se u nich kombinuje s určitou praktičností. Já mám také svoje běsy, ale nechávám si je pro sebe, protože nemá smysl, abych je někomu věšel na nos. Vím dobře, že než jsem začal malovat, měl jsem velké potíže s chováním, ale jakmile jsem objevil malování, všechno rázem skončilo. Z vlka se stal beránek.

Jako kluk jste zlobil?

Jemně řečeno. Na střední škole mi neustále hrozilo vyloučení. Byl jsem rebel. Provokatér a glosátor. Pro dobrou glosu vyslovenou v pravý čas jsem se byl schopen nechat vyhodit ze školy. Občas jsem se s někým popral, ale to nebylo tak hrozné. Obrazy mi pomohly, protože všechno, co mě pronásledovalo, se v nich najednou mohlo objevit. Na akademii jsem se už úplně uklidnil...

Posloucháte hudbu, když malujete, nebo potřebujete absolutní klid?

Vždycky něco poslouchám.

Jaký druh hudby?

Všechno možné, od hard rocku přes jižanský rock až po ambientní muziku. Vyrostl jsem na Deep Purple, Led Zeppelin, Santanovi, Rolling Stones, bavili mě Sex Pistoles. Klidně si dám Metallicu, ale také poslední alba Johnyho Cashe, která na mě udělala hluboký dojem a nakonec Brianna Ena. A tak dále. Občas zajdu na rokenrolový koncert a zatančím si, protože se rád při hudbě pohybuju.

Odráží se hudba, kterou posloucháte, na podobě obrazu?

Ono to jde ruku v ruce. Když chci namalovat ostřejší, dynamický výjev, pustím si rychlejší muziku. A pochopitelně to funguje naopak. Co chvíli si koupím nějaké CD. Těším se, až si pustím nového Neila Younga a Jacka Whitea z White Stripes.

Máte nějaké umělecké hrdiny?

Konkrétní jména vám neřeknu. Musel bych si je vymyslet. Ale vždycky jsem znovu rád a potěšen, když narazím na pěkný obraz.

Počítáte při malování s náhodou?

Hodně. Hraju si s ní tak, že ji nejprve vyprovokuju a pak se jí nechám jakoby vést. Náhoda aktivizuje podvědomí, je to podobné, jako když sedíte u stolu, sledujete linoleum na zemi – a najednou uvidíte figury. Jsou dva malířské principy, první, práce podle racionálně připraveného programu, a ten druhý, který vědomě počítá s náhodou, zahrnující i chaos.Pro mě je druhý přístup zajímavější, protože se mi zamlouvá, když se něco proměňuje a já se vlastně měním také.

Z vašich obrazů vystupuje spousta energie, která diváka neustále nějak zneklidňuje a provokuje. Je to váš záměr?

Nijak zvlášť o to neusiluju, ale zajímavé je, že se to tak pokaždé projeví. Mě to takhle baví. Nemám na to žádný recept. Chci co nejvíc vytěžit z akrylové barvy, kterou používám místo oleje. Občas maluju ve spolupráci s amatéry. V galerii, kde právě vystavuju, určím téma – třeba krajina, zvířata a lidi. Doprostřed dám čtyřmetrové plátno a začnu malovat, v určité fázi je pustím, ať do toho jdou, pouštím jim k tomu muziku, dostávají se tak do jedné vlny. Každý dá do obrazu, co chce a jak to dokáže. Když je to v určité fázi, nechám obraz uschnout, a pak na nich sám dělám a ze vzniklého chaosu se najednou vynořují zajímavé věci.

Maloval jste také v Madridu na kongresu psychiatrů, který se zabýval vztahem psychiatrie a umění. Jak k tomu došlo?

Pozval mě profesor Cyril Höschl a na mě pak bylo, abych namaloval před třemi a půl tisíci psychiatry během zahajovacího ceremoniálu obraz. Nade mnou stál kameraman a snímal, co právě dělám. Docela se to povedlo, za dvě stě minut vznikl rozměrný obraz, který sklidil potlesk na otevřené scéně. Byl to jedinečný zážitek, protože malování je osamocená činnost, u které jste jenom vy sám a plátno. Najednou jsem několikatisícové publikum… Ale nešlo o improvizaci, dopředu jsem měl rozmyšlené, co namaluju – skupinu uhánějících cyklistů.

Jaký to mělo smysl?

Jednoduchý. Umělecké dílo mělo sloužit coby výraz malířovy psychiky. Všichni se potom nahrnuli na pódium, detailně si obraz prohlíželi. Cyklisti na takový účel byli nejlepší, protože se dají namalovat bez detailů, a stejně je tam všechno podstatné. Je to samotná esence pohybu.

Nelákají vás jiná média, třeba video nebo film?

Momentálně dokončuju kreslířský projekt, protože ročně nakreslím skoro tisíc kreseb. Celkem jich už vzniklo patnáct tisíc, chci je všechny nafotografovat a pak udělat animovaný film. Na to se hodně těším. Jenom mě napadlo, že když už jsem skoro všechno nakreslil, jestli se mi bude potom ještě chtít vůbec dál něco malovat? To se ale teprve uvidí.

Spolupracoval jsem také s režisérem Janem Němcem a byla to zajímavá zkušenost. Vyzval mě, abych namaloval obraz podle jeho scénáře,který napsal s Václavem Havlem a který se pak stane východiskem k filmu. Stalo se. Vznikla gangsterka o loupeži srdcí, která šla v artových kinech. Režisér Němec si obraz odvezl do ateliéru a začal jej z nejrůznějších úhlů snímat, detaily, ještě menší detaily, řezy barev, vrstev. Je z toho osm hodin filmu - z jediného obrazu! – ale byl využit jenom zlomek, takže bych z toho rád sestříhal s režisérem samostatný snímek. Je to pro mě výzva podívat se na obraz zase trochu odlišnějším způsobem, než jsem zvyklý. Obrovská příležitost. Stačí desetiminutový film, víc trvat nemusí a bude v něm všechno.

Jak se bude jmenovat?

Obraz.

Co pro vás můžeme udělat?

Dejte nám vědět