Rozhovor s Pavlem Nasadilem

V médiích se každoročně objevuje výzva k zasílání projektů realizovaných v posledních dvou letech pro zařazení do Ročenky české architektury. Může se jednat o novostavbu, rekonstrukci, interiér, veřejné prostranství, park, urbanismus, ale případně i výtvarný objekt, zajímavý detail či technické řešení. Přihlašovaná stavba může být postavena u nás i v zahraničí, za podmínky, že alespoň jeden z autorů je české národnosti. Vy pak jako editor máte volnou ruku pro výběr projektů zařazených do ročenky. Jaká kritéria jste při výběru uplatňoval? 

V mém případě se kritérium začalo formovat relativně brzy, na základě mé představy o tom, jakou má architektura plnit roli. Architektura je podle mě službou pro společnost. Je, jak jsem citoval profesora Masáka, službou k životu. Architektura není čisté umění jako například malířství nebo fotografie, ale je to většinou kolektivní práce, která hodně pracuje s prostředím. A proto jsem se snažil vybírat stavby, u nichž se práce s prostředím ukazuje jako přednost. Ročenka je mířena k širší veřejnosti, ke starostům, k obecným i veřejným zadavatelům. Bylo by skvělé, kdyby si ji koupil také někdo z vlády, kdo se zabývá vládní politikou a legislativou. Je zde příležitost ukázat určité vzory toho, jak může architektura pozitivně ovlivnit prostředí člověka. Architektura ovlivňuje na mnoho let své okolí a nejbližší prostředí i celou komunitu. Architektura tvoří společenskou infrastrukturu.

Prvním kritériem výběru staveb samozřejmě bylo, že to musí být velmi kvalitní architektura. Ale to nestačilo. Stavba by měla nějakým způsobem plnit společenský a veřejný zájem. To bylo tedy další kritérium. Proto jsem zredukoval přihlášené stavby a z výběru vyřadil soukromé rodinné domy, interiéry a chaty. Tedy v podstatě klasická, individuální zadání. Ty mají vždy dobrou pozornost tisku, k publikaci jsou vesměs velmi atraktivní kdekoliv. Snažil jsem se vybírat naopak stavby, které by mohly promlouvat k širší veřejnosti a k zadavatelům, ať už veřejných nebo soukromých zadání.

Jste z oboru, praktikující architekt, byla pro Vás nějaká realizace z pohledu české architektury příjemným překvapením?

Vybrané stavby pro mě nebyly takovým překvapením jako lidé, kteří stavby iniciovali nebo užívali, anebo se do nich nějakým způsobem zapojili. Což může zprostředkovat jedině návštěva stavby a rozhovor se zainteresovaným člověkem. To překvapení vždycky přicházelo při návštěvě konkrétní stavby. Takže mě opravdu nadchly obyvatelky bydlení pro seniory v Kateřinicích, které prodaly dům, aby si tam mohly pronajmout malý byt, koupit si auto a jezdit na výlety a společně trávit svůj čas. To jejich nadšení, které jsem tam viděl, a ta energie, byla mnohem větší než ta moje a architektura tomu velmi pomohla. 

Nebo paní ředitelka školky Montessori v Jablonci nad Nisou mě vtáhla do problematiky vzdělávacího konceptu Montessori a toho, jak tomu dobrá architektura napomáhá. Ať už se jedná o provozní záležitosti, akustická řešení, nebo design nábytku, vše směřuje k tomu, aby děti měly naprostou samostatnost v rozhodování. A dospělí jsou tam v podstatě jenom pozorovatelé. 

V Nových Hradech mě uhranul majitel zrekonstruované bývalé Bažantnice. Jednak jde o špičkovou rekonstrukci realizovanou jeho bratrem, architektem a žákem zesnulého architekta Jana Bočana. Obnova ruiny ve starém anglickém parku iniciovala komplexní péči o celý park, o který se majitel začal starat. Sám ho čistí, kultivuje, obnovuje původní průhledy parkem přesně tak, jak to bylo v minulosti. Postavil zde novou voliéru pro bažanty a umístil před dům osvěžovnu s nápoji. Takže kdokoliv, kdo zde přijede na kole, se může občerstvit. Pan majitel je velmi otevřený. Kultivuje to místo a dává mu zpět přidanou hodnotu, což je přesně to, co by architektura měla dělat. 

Sledujete nějaký trend v české architektuře v posledních letech? Začíná se například prosazovat udržitelná architektura? 

„Udržitelná architektura“ je poměrně abstraktní pojem. Ale pokud se bavíme o ekologických řešeních v architektuře a udržitelnosti staveb, tak jsou to témata, která rezonují téměř neustále. Mě ale vlastně vždycky příjemně překvapí a osloví, když je stavba navržená s rozumem bez potřeby drahých technologických řešení. To znamená, že je dobře orientovaná, nemá stoprocentní prosklení, je dobře stíněná a větraná. Dobře také zachází s dešťovou vodou, například skrze zelenou střechu, která ji dokáže zadržet. Racionální, jednoduchá a energeticky nenáročná řešení jsou to, co si myslím, že má smysl, budoucnost, a své místo v dobré architektuře. Takže méně technologie a více rozumu v návrhu. Stavby, které jsem do ročenky vybral, zacházejí s tímto aspektem velmi rozumně a tak, že vlastně nepotřebují tolik technologie. 

Působíte i v zahraničí. Když se na českou architekturu zkusíte podívat objektivně, jsme světoví? Držíme krok s Evropou, například? 

Nejsme světoví, ale jsme velmi kvalitně regionální. Světovost, to je něco, s čím bych byl opatrný. My ani nemůžeme být světoví, protože je tady tak komplikovaná a přebujelá legislativa, která neumožňuje stavět v nějakém normálním procesu a v normální rychlosti. Z posledních zdrojů Světové banky z roku 2020 vyplývá, že Česká republika je 157. ze 190 posuzovaných zemí na světě z hlediska rychlosti udělení stavebního povolení, s průměrnou délkou udělení stavebního povolení 246 dní! Zatímco Polsko je na 36. místě a Anglie zhruba na 60. Takže jsme opravdu velmi pozadu. A dokud se tohle nezmění, dokud nebude systém digitalizován a metodika sjednocena a zjednodušena, dokud bude dvojí povolení namísto jednoho, a dokud úředníci nebudou dostatečně kvalifikovaní, tak se z toho nevyhrabeme a záměry budou vznikat velmi toporně, pomalu a těžce. Reforma procesu povolování staveb je rovněž klíčem k řešení bytové krize.

Abychom byli na závěr trochu optimističtí, zeptala bych se, jakou radu byste dal studentům architektury a začínajícím architektům, jak se prosadit v oboru v Česku, kde je schvalovací řízení tak komplikovaný proces?

To je těžký. Já jsem úplně jiná generace. Ale o co jsem se vždycky snažil, a co si myslím, že platí i pro dnešek, je snažit se jít svojí vlastní cestou. A nespoléhat se na to, že z vás škola udělá architekty. Být aktivní, učit se od těch, které respektujete, dobře znát dějiny architektury a umění, tvrdě na sobě pracovat. 

Křest letošní Ročenky architektury