Jakub Flejšar: Umění umí měnit

Kovové geometrické figury, citlivě zasazené do prostředí Ahrend Inspiration Centre, přirozeně splynuly s životem ve společnosti. Jaká byla jejich cesta z ateliéru do nového showroomu? To nám prozradil jejich autor Jakub Flejšar, kterého si české sportovní publikum pamatuje jako snowboardcrossového reprezentanta nebo trenéra Evy Adamczykové (Samkové).  

Dá se nějak elegantně skloubit odlišný životní styl umělce a sportovce? 

Není to tak, že slezete z prkna a jdete se věnovat umění. Člověk musí mít sílu, nejen mentální, ale i fyzickou, takže jsem to střídal. Byl jsem třeba týden na horách a pak se tři dny věnoval tvorbě. V zimě to bylo náročnější než v létě, kdy se tolik netrénovalo a měl jsem tak na umění více času. Rozdíl je také v tom, jestli potřebujete být kreativní, nebo na projektu zrovna pracujete manuálně. Když máte věc předem vymyšlenou a věnujete se řemeslu, je to jiné, než když vymýšlíte celý koncept. Navíc kreativní fáze obvykle přichází později, až když na něčem nějakou dobu fyzicky pracujete. Skloubit se to do určitého věku dá, ale teď už bych toho schopen nebyl. To je také jeden z důvodů, proč jsem vrcholového sportu nechal. 

Proslavil jste se také jako trenér někdejší olympijské vítězky Evy Adamczykové. Jaká byla vaše spolupráce a jak na toto období vzpomínáte? 

Práce s Evkou byla radost. Ani jeden jsme neměli potřebu sbírat olympijské medaile, dělali jsme sport srdcem. Po olympiádě to začalo být těžší, logicky přišla spousta závazků, které upřímně nemám až tak rád, a toho srdce tam najednou v důsledku všech těch povinností bylo méně. Po ukončení spolupráce jsme zůstali přáteli a jsme pořád v kontaktu. Přece jen jsme spolu trávili sedmdesát procent veškerého času, což jen tak nevymažete. Pořád společně konzultujeme její výkony a vídáme se jako přátelé. Myslím, že jsem pro ni v určité době nebyl jen trenér a kamarád, ale i něco jako rodič.  

Nakonec jste dal přednost umění…

V určité fázi, kdy už nemáte tolik síly, zjistíte, že nejste pouhé tělo, ale že vaší součástí je i duše, která potřebuje jiný stimul, než vyžaduje fyzická stránka. Pohyb se pro mě přetransformoval v čistou radost a uvolnění. Přesto je skvělé, že mám pořád možnost být součástí světa snowboardingu a předávat zkušenosti dál hlavně dětem, které s touto disciplínou teprve začínají. Pořádám pro ně kempy, kde se je snažím vést tak, aby se vyvarovaly špatných návyků a získaly především lásku ke sportu. 

Vaše díla se v prostoru Ahrend Inspiration Centre Praha setkávají s pracemi umělců, jako jsou Jiří Sopko, Michael Rittstein, Pavel Roučka nebo David Černý. Jak se v jejich společnosti cítíte? 

Absolutně přirozeně. Jsou to dlouholetí přátelé a s řadou z nich jsem v podstatě vyrůstal. Pro mě je umění i o určité empatii a tím, že jsme kamarádi a už mnohokrát jsme společně vystavovali, tak to za mě dohromady dává smysl. Umění, které do tohoto prostoru přinesl vizionář Jiří Kejval, nás ve své době vychovávalo všechny stejně. A teď nemluvím jen o umělecké komunitě, ale také o lidech, kteří tu pracují. Umění umí měnit – podstata je obsažena v samotném základu toho slova. Díky tomu zde vnímám podobně pozitivní přístup a vždy se sem na návštěvu těším. 

Instalace vznikly přímo na míru novému prostoru Ahrend Inspiration Centre?

Vytvářet objekt přímo pro určitý prostor je v sochařině ta lepší varianta. I když se může stát, že přijdete k sochaři do ateliéru a vyberete si věc, která se pak do interiéru neskutečně hodí. Nicméně spíše to funguje z druhé strany. Navíc prostor Ahrend Inspiration Centre je velký a vzdušný, takže zde byla cesta od prostoru k soše celkem jasná. 

Jakou myšlenkou jste se při realizaci nechal vést? 

Vždy je dobré znát historii konkrétního místa a nechat se inspirovat třeba i zdánlivě nepatrnými prvky, které pak podvědomě pracují a tvorbu posléze ovlivňují. V tomto konkrétním případě hrál roli i humor. Jedna z figur v nadživotní velikosti vyplazuje jazyk a z celého procesu zde si tak trochu dělá legraci. Její hranatost a přehnaně zpracované určité části těla z ní dělají takového kudlankorobota, který ale na lidi nepůsobí děsivě. Díky množství průhledů je v něm opravdu hodně svobody. Druhou figuru, sedící na zemi vedle hlavního vchodu, jsem měl už vytvořenou z dřívějška. Do prostoru se mi hodila a zcela přirozeně do něj zapadla. Navíc hezky doprovodila robota-dohlížitele. 

Robot-dohlížitel má poměrně specifické umístění – sedí na ochozu při schodech vedoucích dolů z prvního poschodí. Jak jste došel právě k tomuto místu?

Je to takový pan ředitel, kontroluje dění a má přehled o všem, co se děje. Je to strategická poloha, protože má nad schodištěm dobrý výhled do prostoru. Lidé si tu na něj postupně zvykli a přijali ho jako přirozenou součást života v Ahrendu. Mám radost, že vždycky když se vrátím, líbí se mi zase o trochu více.

Proč figury nemají jména?

Nepotřebuji je nálepkovat, jsou vypovídající samy o sobě. Většinou si je noví majitelé pojmenují sami. A v tom je to kouzlo. Vytváří si k nim specifický vztah a sochy se tak stávají neživými společníky. 

Ve své tvorbě využíváte především dřevo a kov. Co rozhodovalo při volbě materiálu v tomto případě? 

Mám rád, když se materiály nijak zvlášť neznásilňují. Pokud nalakujete dřevo, v postatě ho znásilňujete. Navíc v prostoru Ahrend Inspiration Centre už dřevěná stěna dominuje, takže jsem potřeboval kontrast, který nabízí právě kov. Chtělo to barvu a méně hmoty, která obvykle vzniká, když skládáte dřevo. Naopak kov se udrží sám. Červenou barvu jsem zvolil částečně proto, že je pro Ahrend typická, ale i kvůli tomu, jak je komplementární k zelené, kterou tu zastupuje všudypřítomná vegetace. Červená také dobře vede světlo a stín, což pro mě bylo dost určující kvůli liniím a prokreslení celé figury. 

Je časté, že firmy v tomto rozsahu podporují současné české umění, nebo je společnost Ahrend spíše výjimkou? 

Ahrend je jedna z prvních firem, která po revoluci začala spolupracovat s umělci. Přesto, že se řada lidí tvářila skepticky, nakonec rychle pochopili, jak přínosné toto propojení ve skutečnosti je. Jiné společnosti pak začaly tento model kopírovat. První impuls rozhodně přinesl Jiří Kejval, jehož progresivní přístup byl unikátní. V současné chvíli přibývá firem a organizací, které se snaží o podobnou aktivitu, a dokonce hezky propojují sport a umění, jako je například Jizerská padesátka nebo Sokol. V zásadě je to ale pořád ta stejná skupina lidí, která na sebe jen nabaluje další. 

Máte s Ahrendem nějakou další společnou misi? 

Máme určitou představu o jedné figuře do vstupní haly, která se bude tak zvláštně pohupovat na schodech. Jinak jsou to ale spíše jen detaily, kterými prostor občas doplňuji. Rozhodně ale tímto naše spolupráce nekončí. 

Kde ve veřejném prostoru můžeme vidět další vaše projekty? 

Ze stálejších expozic mám například sbírku v zahradách Botanicu u Lysé nad Labem. Opakovaně také pracuji na projektech ve spolupráci s festivalem Sculpture Line nebo s Flera Gallery, což prakticky vede k výstavám po celé republice. 

Během následujících týdnů budete mít autorskou výstavu. Kde a kdy se bude konat? 

Nejbližší výstava se bude konat v únoru 2024 v Mánesu, kde v menším sále navazuji na Pavla Roučku. Jmenuje se Mezi hmotou a stínem a startuje 8. 2. Takže jste také všichni srdečně zváni. 

A plány do budoucna? 

Jednu obrovskou sedící figuru budu mít v Mostě, kde v olympijském parku propojíme svět umění a sportu. Chystám také jednu obří realizaci pro galerii EPO1, kde se zase pro změnu dotknu světa cyklistiky, na což se už teď moc těším. Jinak ale hodlám hlavně existovat, žít a nechávat se neustále překvapovat. 

Pozvánka na výstavu Jakuba Flejšara

flejsar_pozvanka

Jakub Flejšar

Umění, nebo sport? Jakub Flejšar si vybírat nemusí. S přehledem zvládá ve svém životě oboje. Jeho tvorbě dominují zejména sochy. Jsou to obří figury sestavené z kovových geometrických obrazců, kterými prostupuje vzduch. Inspirace přírodou je dost zřejmá. Často pracuje také se dřevem. Je absolventem VŠUP, bývalým českým reprezentantem ve snowboardcrossu a bývalým trenérem olympijské vítězky Evy Adamczykové (Samkové).

Co pro vás můžeme udělat?

Dejte nám vědět